Vítej Kanado v mém světě
Cestování a dobrovolničení v Jižní Americe uletělo jako ptáci do teplých krajin. Našetřené penízky se rozkutálely, a proto přišel čas na nákup letenek a přesun za prací na sever do Kanady.
Jednodenní mezi zastávka s přespáním na letišti v Mexico City byla super. Žádné překvapení mě nečekalo a vše proběhlo hlaďoučce jako po másle. I když… ta ranní špička v metru, to byl zážitek, ale o tom třeba někdy jindy :).
Příjezd do kanady
Přílet do Kanady, ten byl úplně jiný. Čekal a vítal mě tu s otevřenou náručí velikánský kulturní šok, ale totální! Ani už nevím, jak dlouho trvalo, než jsem se vzpamatovala, ale musím říct, že na začátek to byla opravdová lekce.
Příjezd byl totální ŠOK, ŠOK, ŠOK, …!
Na letišti mě vyzvedl můj kamarád Honza, který se svou tehdejší přítelkyní bydlel v Calgary už téměř rok. Ten večer se u nich zrovna konala česká grilovačka. Jo, to já si umím vybrat :). Sice jsem byla po celém dni v Mexiku utahaná jako myška, ale adrenalin poháněl mé probuzení a nadšení na Kanadu dál. Byla jsem zvědavá, jaké to tady je a co mě čeká…
Wow, opravdu jsem tu! V Jižní Americe už jsem vše znala, cítila jsem se tam jako doma. V Kanadě bylo naopak vše nové – jsem na začátku nového dobrodružství.
Tohle, že je ta Kanada?
Ani nemohu vyslovit, jakou jsem k Honzovi a Helče cítila velikánskou vděčnost. Byla jsem ráda, že vidím známe tváře, že po dlouhé době mohu opět mluvit česky. Navíc, čekali mě s grilovaným sýrem. Stal se ze mě vegetarián a nepič alkoholu. Jop, i takováhle transformace se při cestování může stát.
Aha, že by první problém?
„Nepiješ? Tak to brzy začneš.“ říkali všichni. „Jinak se to tady nedá…”
Ale jo, dá! Bylo to vlastně dost zvláštní, já byla nadšená ze všeho nového kolem, z nového dobrodružství, a lidi byli z toho kanadského života tak trochu “zpruzelý”, zničený, ne až tak spokojený… alespoň tak to na mě v tu chvíli působilo. I přesto chtěla většina zůstat, získat Permanent Residency (trvalý pobyt) a žít v Kanadě.
Hlavním tématem na grilovačce bylo, jak si prodloužit víza, co všechno musíte splňovat apod. A já? To by mě v tu chvíli ani ve snu nenapadalo, přemýšlet nad prodlužováním víz. Copak bych tu dělala? Rok bohatě stačí, a potom budu zase cestovat, anebo hurá domů? Všechny cestičky jsem měla otevřené.
Zařizování formalit a adaptace
U kamarádů jsem zůstala asi 4 dny. Honza, můj spolužák z vejšky, mě vzal hned druhý den do centra města zařídit veškeré formality: sociální číslo (musí mít každý, kdo chce pracovat), bankovní účet, telefonní číslo, …
Byla jsem jak v Jiříkově vidění. Všude byli vysoký, košilatý kravaťáci. Z jihu jsem byla zvyklá na to, že skoro všechny převyšuji. Navíc tam byli všichni snědí a prostě úplně jiní, usměvaví, milí, … připadala jsem si tu z počátku dost nemístně.
Na druhou stranu jsem lidem rozuměla! Španělsky jsem se učila při cestách, tak to bylo vždy takové krkolomné, kostrbaté, a najednou jsem rozuměla, co mi lidé říkají.
No, a pak obchody a ceny. Ty vogy! Další šok! Já chtěla jít nakoupit nějaký jídlo, ale ono to nešlo. Ceny byly oproti Jižní Americe tak moc rozdílný a mně přišlo, že když si něco koupím, pak už na nic nebudu mít peníze a budu muset odjet domů. Takový jsem z toho měla tísnivý pocit, nic příjemného.
Když přilétáte do Kanady, musíte mít na účtě určitou finanční rezervu (cca $2500 ~ podle mých výpočtů a zaokrouhlení jsem počítala s cca 50 000,-). Tu já sice měla, ale neměla jsem práci, nevěděla jsem, kde budu bydlet, v jakém městě žít…
Já opravdu nebyla schopna nic nakoupit, jakože fakt nic. Všechno bylo třeba pětinásobně drahý, než na co jsem byla zvyklá v Jižní Americe.
Štěstí v neštěstí
Vrcholem všeho pak bylo to, že se mi roztrhly mé nejoblíbenější kalhoty a počítač, který mi přestal fungovat už v Jižní Americe, byl diagnostikován úmrtím. Arnošt, kluk jeden… Budiž mu počítačové nebe lehké.
Hned jsem sice dostala nabídku koupit si nový, opotřebovaný, ale teda i tak! To rozhodování, zdali takhle na začátek vydat takovou větší částku, když nemáte žádnou jistotu brzkého výdělku, to bych vám nepřála.
Já měla ale opravdu velké štěstí, že tam byli ti moji kamarádi. Ti se o mě postarali, jako se mi ani nesnilo a budu jim za to vděčná na věky věků. Zároveň se jim chci tímto tak trochu za to moje chování omluvit. Já totiž fakt nebyla schopná ničeho.
Tak aspoň teď pro ně prosím: Pán Bůh jim to zaplať na dětech?
Šance, že na začátku bude potřeba vynaložit více peněz, než při běžném cestování, na to by se měl připravit asi každý.
Sice nezávislá, ale kde budu žít?
Následovalo rozhodování, kde se upíchnu. Ve velkém městě jsem zůstat nechtěla, v úvahu tedy přicházel Canmore, Banff a Jasper, menší městečka v horách. Kupodivu mi většina kamarádů doporučovala Jasper (to nejsevernější a nejodlehlejší městečko – špendlík na mapce :).
Mezitím, co jsem byla v Calgary, jsem se začala poohlížet po práci. Mně se hned od začátku zamlouvala města Canmore a Jasper. Jedna úžasná nabídka na práci se hned objevila v Canmore, bohužel však bez nabídky ubytování a v tu dobu tam nestál žádný hostel (teď už stojí>>). Bez pohovoru by mě jen tak nevzali, nikoho jsem tam neznala a na jakoukoliv nabídku ubytování mi nikdo neodpovídal.
Rozhodla jsem se tedy, že pojedu do Jasperu. Tam se ubytuji v hostelu (úžasným), budu tak mít kde bydlet a hned začnu hledat práci.
Při cestě do Jasperu jsem ještě málem vystoupila v Canmore, které je po cestě. Myslím, že to byl opravdu rozhodující okamžik. Cítila jsem, že je to takové to životní rozhodnutí, které ovlivní mé budoucí já. Napětí v mých žilách bylo tak přítomné. Myslím, že pokud bych tehdy vystoupila, můj život by se ubíral úplně jiným směrem.
Ale teď už žádné coby kdyby, těch by za ten život mohlo být… Moje první cesta skrz Skalnaté hory, alias Rockies, stála za to! Podívejte:
JASPER TEDY VYHRÁL A VYHRÁL PRÁVEM
🤍 Je to láska na celý život 🤍
A kdo tu byl, jistě mi dá za pravdu. Už to jsou dva roky, co jsem přijela do Kanady úplně sama, nezávislá na jakékoliv pracovní agentuře. Od té doby se toho tolik změnilo. Našla jsem si několik prací (v tomto cítím velkou nezávislost a svobodu), poznala jsem spoustu lidí a především jednoho moc fajn kluka, odcestovala sama poznat Aljašku, vrátila se k tomu moc fajn klukovi a … 🙂
Ničeho za celou dobu nelituji. Naučila jsem se žít tady a teď, ne v jiném čase, ne na jiném místě. Nepochybuji o tom, že jsem tam, kde jsem měla být, a je to super pocit. A jak praví jeden nápis na lavičce tady v Jasperu:
Život je cesta, nikoliv cíl.
Nyní jsem ráda, že je to celé za mnou, že se nad tím mohu pousmát a s klidem si říct, že jsem tady teď “doma“. Proč píšu ale doma v uvozovkách? Někdy se opravdu cítím tak, že jsem stále na cestě, taková životní dovolená. A to zni docela dobře, ne? 🙂
Stáňa ♥(https://stanislavadrahosova.cz)